NOSITELÉ POCHODNÍ - Evropské setkání dominikánských laiků 2014

Od čtvrka 22. do neděle 25. května 2014 se v Boloni konalo setkání zástupců dominikánského laikátu evropských provincií a vikariátů. Navazovalo na setkání v Calerueze před třemi lety a byla zde formálně zakončena i pouť obrazu sv. Dominika,do níž jsme se letos také zapojili a přinesli o ní zprávu v březnovém OPusculu. Chtěla bych tímto poděkovat všem, kteří mě na toto setkání s důvěrou vyslali, tak i vám všem, bratři a sestry, kteří jste na toto setkání přispěli – a to v celku nemalou částkou.
Každá provincie či vikariát mohli vyslat 2 (větší provincie až 3) delegáty a provinčního promotora pro laikát. My jsme měli tentokrát zástupce jediného – nikoli ovšem jako jediná provincie. Celkově mi letos ve srovnání se setkáním ve Walberbergu před deseti lety přišla účast poněkud nižší – bylo nás tam tentokrát jen 44, a to i s hosty.
Ve snaze ušetřit alespoň za cestovní náklady, jela jsem na setkání autobusem a zpátky autem se Slováky do Bratislavy a odtud zase busem do Prahy. Po patnácti hodinách cesty autobusem jsem ve středu kolem šesté hodiny ranní konečně dorazilado Bologni. Organizátoři evidentně nepočítali s tím, že by někdo na Kolej sv. Tomáše, kde jsme byli ubytováni, mířil odjinud než z letiště, Italové s tím, že cizinci nemluví italsky, a já nevyspalá, vysušená a slepá (musela jsem si sundat čočky) ztrácela zbytky schopnosti rozlišovat vlevo–vpravo. I stalo se, že jsem tak místo do ulice sv. Dominika došla na náměstí sv. Dominika, kde mají naši bratři baziliku a přilehlý klášter. Vkročila jsem dovnitř. Příjemný chlad, klid a vůně kostela tolik odlišné od dusna a klokotu venku navozovaly pocit oázy –
zpěv ranních chval bratří linoucí se prostorem budil dojem přímo nebeský. Kolem se míhaly bytosti v bílých hábitech… Tomu, že jsem se asi OPravdu ocitla v paralelním světě ovšem nasvědčoval i fakt, že kdykoli jsem se pokusila někoho oslovit, prošel, jako by mě neviděl a neslyšel… Po několika marných pokusech se domluvit jsem v zoufalství chytila za rukáv jednoho mlaďoučkého bratra odcházejícího z chval – do druhé ruky vzala svůj dominikánský křížek z Iráku na krku, a se zbytky španělštiny a gymnaziální latiny jsem se mu pokoušela sdělit, že jsem dominikánský laik a hledám Kolej svatého Tomáše, kde máme Evropské setkání. Ten krásný bílý anděl se buď smiloval, nebo pochopil, že se mě nezbaví, a vysvětlil mi, že musím ven a klášter a baziliku vpodstatě obejít. Napadlo mne, jak asi působíme na lidi, kteří k nám přichází z venku. A jestli by se můj zhruba stejně starý syn nad podobně zmoženou tetou smiloval a napadlo ho vzít jí třeba jednu tašku, když je má tři, a dovést ji za roh – zvlášť, když zkratka přes klášter, jak jsem později pochopila, je třikrát kratší. Je mnoho způsobů, jak můžeme kázat Krista – a na ty nejjednodušší možná ani není třeba doktorátu z teologie.
Díky tomu, že jsem dorazila mezi prvními, jsem se seznámila se členy dosluhující rady, mohla jim pomoct s posledními organizačními záležitostmi a vítat ostatní příchozí. Máme spoustu sympatických dominikánských laiků po celé Evropě. V Bulharsku, například, jsou to jediní zástupci dominikánské rodiny v zemi, patřili proto dosud pod Maďarskou a od Bologni schválením Magistra Řádu pod Polskou provincii, na kterou mají více přirozených kontaktů. Máme také úžasného promotora pro laikát: fr. Rui Carlose Lopése OP z Portugalska, kterého, doufám, budeme moci brzy uvítat u nás.
Sloupy ve vstupní hale byly polepeny letáčky s informacemi o provinciích a jejich zástupcích, kteří se setkání měli zúčastnit. Překvapilo mne, že už v bazilice jsem nenašla žádný odkaz na naše setkání, ale ještě více mě udivilo, že byť se setkání konalo v Itálii, nenašla jsem v hale ani info o žádném italském zástupci nebo provincii. Italy prý totiž urazilo, že konferenčním jazykem je pouze agličtina, a ne italština, a rozhodli se proto Evropské setkání ignorovat. Až na popud Magistra Řádu, skutečně na poslední chvíli, vyslali alespoň jednu zástupkyni z Bologni, velmi sympatickou Marii Grácii. Z obdobných důvodů nedorazili ani Španělé – až na José Antonia, pokladníka rady, který byl zvolen na předchozím setkání v Calerueze. Díky aktivní spolupráci s Evropskou radou se však doma dostal do izolace.
Program setkání byl rozpočítaný na minuty a bylo téměř nemožné ho flexibilně přizpůsobit situaci. Prvním významným hostem byl ve čtvrtek odpoledne charismatický novinář Robert Mickens, který se s námi podělil o své zkušenosti ze spolupráce s posledními třemi papeži. Nadšeně hovořil zejména o současném papeži Františkovi a jeho apoštolské exhortaci Evangelii gaudium, kterou bychom jako dominikáni měli znát. Načež jsme se rozdělili do skupinek a diskutovali o tom, jak lze „přinést přátelství s Kristem až na okraj společnosti“. Odtud si odnáším asi své největší trauma ze setkání. Když se následujícího dne našemu laickému bratu Mykhailovi přece jen podařilo protlačit krátkou prezentaci o situaci na Ukrajině (doufám, že mi ji co nejdříve pošle mailem a budu ji moci pro vás přeložit), z níž jasně vyplynulo, že se jim hromadí uprchlíci z Krymu (v současnosti je to cca 2500 lidí, včetně rodin s dětmi, bez přístřeší), kteří potřebují urgentní pomoc – nikdo z nás nevstal a neřekl: Tak co s tím budeme dělat? – Jak rozmnožíme chleby až na tomto konkrétním okraji společnosti? Žádné diskuse! Byl čas na oběd! U oběda mi ruská delegátka ze Sankt-Petěrburgu popisovala, jak dohlížela na prezidentské volby. Prý se po jejich ukončení komise ani nesnažila počítat hlasy – do protokolu napsali něco přes 80 % pro Putina a hotovo. Olga se proti tomu bouřila a když si komise svůj postup nenechala vymluvit, zavolala policii, aby oznámila hrubé porušování volebního zákona. A policie nakonec zasáhla – vyvedli ji jako výtržníka rušícího důstojný průběh voleb. Vlastně měla štěstí, že ji nezadrželi. Putin by podle ní ovšem vyhrál i tak, jen by asi nezískal tak vysoké procento hlasů. Ptala jsem se, jestli se podobné scénky mohou dostat do médií. Lidé prý vědí, jak to chodí, ale když se s nimi o tom baví, tvrdí, že by stejně volili Putina, protože je jediný schopný zajistit stabilitu Ruska. Večer jsme se vrátili k debatě tentokrát o Ukrajině. Olga mě tentokrát šokuje: z toho vývoje byla opravdu trochu zmatená, ale teď je ráda, že to dopadlo, jak dopadlo – toto řešení zajistilo totiž Rusku mír. Všichni jsou šťastní, že není válka. Ptám se, jestli mezi všechny počítá např. i Krymské Tatary. – Olga opět neodpovídá přímo a snaží se vysvětlit, že z historického hlediska byl Krym vždy ruský když se Ukrajina i s Krymem a ruskými občany tam žijícími odtrhla, všichni byli smutní. Začínám si uvědomovat, že pro Rusy je evidentně strašně důležité, aby všichni byli šťastní, a tak se snažím Olze vysvětli, že u nás v Sudetech od 13. století žili Němci, které jsme po 2. světové válce vyhnali a byť se tento historický fakt v těchto regionech dodnes nechvalně projevuje, byla bych VELMI nešťastná, kdyby ho přišla řešit německá armáda – a to jsem téměř z poloviny Němka. Olga mávne rukou, že to je jiná situace. Zeptám se tedy, jestli bychom měli raději vyhnat všechny Rusy, než k nám jejich zájmy přijde hájit ruská armáda. Olga se směje, že toho se obávat nemusíme. Ptám se: Proč? – Putin to přece slíbil, že dál už nepůjde! A já mu věřím, stojí si za svým Olga. Zírám na ni a chápu jen, že prostor na argumenty byl vyčerpán.
Hosty druhého dne byli José Alberto de Blas a Francesco Andriulli z IDYM (Mezinárodního dominikánského mládežnického hnutí), ale protože si Alberto při fotbalu s mládežníky týden před tím ošklivě zlomil nohu, byl s námi přítomen pouze po skype a diskutovali jsme spíše Francescem. Zjistili jsme, že IDYM je hojně zastoupeno především v Americe a Asii, zatímco u nás v Evropě je pouze ve Španělsku a Anglii, a také v Africe působí pouze ve dvou zemích.
Diskutovali jsme o tom, jak je potřeba mít pro mladé nějaký program, respektovat jejich potřebu volnější vazby na Řád, ale zároveň jim zprostředkovávat neformální setkávání s dominikánskou rodinou, aby měli možnost si případně vybrat, ke které větvi Řádu je srdce táhne nejvíce
Podělila jsem se tedy o naši zkušenost s Letními misiemi a Setkáními dominikánské rodiny, z nichž byli zástupci bratří i IDYM doslova nadšení, a to tak, že by se jich příští rok rádi zúčastnili – Generální promotor pro laikát i s grupou mladých ze světa. A pak jsme opět šli diskutovat náš postoj k mladým do skupinek...
Sobota se nesla zcela ve slavnostním duchu oslav Přenesení ostatků sv. Dominika. Od slavnostního zahájení jsme každý den slavili mši svatou přímo u hrobu našeho zakladatele a každý večer tam s bratry po společných nešporách chodili zpívat O Lumen – byl to velmi silný zážitek. V sobotu nám ovšem bratři ukázali i zbytek kláštera. Nejprve nás provedli historickou knihovnu, kterou ovšem napoleonští vojáci přestavěli na stáje. Ačkoli ji bratři po jejich odchodu opět navrátili původnímu účelu, mnohé vzácné historické tisky už nikdy nedohledali. Pak nám ukázali, kde v klášteře kdysi sídlila inkvizice. Krásná, prosvětlená noblesně zdobená místnost s mohutným dřevěným stolem a barokními čalouněnými křesly. Člověk by skoro nevěřil, jak vprostřed té nádhery, obklopeni všemi těmi zbožnými obrazy a oplácanými andělíčky, mohli nějací věřící lidé – raději za stěnou s šikmou dírou ve zdi, aby nebyli vidět a nikdo se jim nemohl mstít – vynášet někdy tak tvrdé rozsudky. Patrně ne náhodou se vedle kláštera dodnes nachází soud a autobusová zastávka nese název Tribunale.
Nedělní ráno bylo vyhrazeno diskusi. Pokud jste, tak jako já, čekali, že jsme konečně nějak dořešili tu Ukrajinu, tak se mýlíte. Diskuse se týkala pouze stanov a nesla se ve zcela lingvistickém duchu. Upravili jsme, že každá provincie může – nikoli musí, vyslat na Evropské setkání 2 zástupce z řad laiků a že členové Evropské rady nemusí nutně umět francouzky. Stačí, budou-li schopní domluvit se anglicky. Ostatně už i tak v té stávající uměl z pěti členů francouzky pouze Jean Michel z Francie. O tom jsme zvláště s našimi bratry a sestrami z Francie a Švýcarska diskutovali nejdéle – stejně jako o tom, že si i nadále nebudeme moci dovolit několikanásobně navyšovat náklady setkání kvůli překladatelské technice. Přijet bude moci pouze ten, kdo se domluví anglicky. Je pravdou, že jsme se také dohodli – a odhlasovali, že další setkání už budou nikoli po třech, ale čtyřech letech, což mi připadá dostačující a rozumné.
Pak byla zvolena nová Evropská rada: už podruhé se jejími členy staly Eva Zúdorová ze Slovenska a Leny Beemer z Holandska, nově pak Aksel Misje z Norska (spolupracuje tam s jednou naší sestrou z LSSD, která se do Norska provdala), Arnaud Kientz z Francie
a výše zmíněná Olga Rozhnikova z Ruska. Tuto pětici doplňuje ještě Klaus Bornewasser z Německa, který náš kontinent zastupuje v Mezinárodní radě (ICDLF) a o své zkušenosti se s námi podělí na říjnovém setkání dominikánské rodiny v Praze.
Hned po volbě jsme spěchali na mši, kterou celebroval právě dorazivší Magistr Řádu fr. Bruno Cadoré OP. Poté s námi poobědval. Byla jsem požádána, abych fotografovala. Když jsem si pak zpětně prohlížela momentky, uvědomila jsem si, že ten drobný tichý bratr vskutku na každé z nich někomu soustředěně naslouchá. Po obědě k nám měl proslov. Nechrlil na nás předem připravená data, ale s úsměvem se nejdříve zeptal, co by nás zajímalo. Zajímaly nás oslavy jubilea a stav a poslání Řádu 800 let po jeho založení; jak máme vtáhnout do hry provincie, které naše setkání ignorují; jak pracovat s mládeží a formovat naše členy. Doufám, že se mi podaří získat a přeložit záznam jeho promluvy, ale odpověděl zhruba toto: Řád je jen jeden – Řád kazatelů, jeho členy jsou všichni, kdo složili slib poslušnosti jeho Magistru, všichni ostatní, kdo sdílejí dominikánskou spiritualitu a příznivci Řádu tvoří spolu s jeho členy Dominikánskou rodinu. Řád nebyl založen proto, abychom hlásali sami sebe a předháněli se, kdo je v něm první, kdo druhý a kdo třetí. Je smutné, pokud takovou hru chtějí mezi sebou hrát dokonce i některé provincie, ale jsou to naši bratři a sestry, za které máme zodpovědnost a musíme se snažit být s nimi v kontaktu a vracet je zpátky do hry, kvůli níž Řád vznikl – abychom hlásali Krista, každý podle svého stavu a možností. Náš Řád je stejně rozmanitý jako lidé, kterým bychom měli přinášet Radostnou zvěst – je to dar a měli bychom ho chápat jako vzájemné obohacení, ne jako ohnisko sváru. Krista a jeho učení hlásáme jako celek a těžko můžeme o jeho lásce vydávat dobré svědectví, pokud nemáme zdravý vztah sami k sobě a mezi sebou. Pokud chceme něco, nebo Někoho hlásat, měli bychom to/Ho znát a podle toho žít – a tomu přizpůsobit formaci. Jejím stěžejním bodem je kontemplace Písma. Každému kázání, každé naší činnosti musí předcházet OPravdové naslouchání – to je důležité zejména při práci s mládeží. Naše poslání je stejné dnes jako před osmi sty lety. Nad tím, jak je naplňovat v dnešní době, by se náš Magistr v rámci oslav jubilea chtěl zamyslet se zástupci všech větví Řádu a Dominikánské rodiny.
Pak nás otec Bruno musel kvůli dalším povinnostem opustit a dosluhující Evropská rada slavnostně předala žezlo té nově zvolené... a to měl být zřejmě konec. To mě zaskočilo a povzbuzena slovy našeho Magistra jsem se přihlásila o slovo a řekla, že program setkání byl skutečně zajímavý a pořadatelům patří velký dík, nicméně, že jsem přijela hlavně proto, že jsem doufala, že se tu budeme moci podělit o to, jak naplňujeme své poslání v dnešní době ve svých provinciích – řekneme si, na jakých projektech pracujeme a jak bychom se mohli vzájemně podpořit, případně rozhýbat přeshraniční spolupráci – alespoň se sousedními provinciemi. Že bychom se měli alespoň dohodnout, zda a jak pomoci např. bratřím a sestrám na Ukrajině. Bývalá prezidentka mi řekla, že to není na programu a že jsou všichni už určitě unavení. Řekla jsem, že to chápu, ale že za tyto mé čtyři dny v Bologni vynaložila moje provincie skoro celý měsíční plat a že si nemůžu dovolit být unavená – a zda bychom mohli o mém návrhu alespoň hlasovat. Bývalá prezidentka prohlásila, že na to už není čas. Načež se všichni rozešli. Byly čtyři hodiny odpoledne, dalším bodem programu byla večeře v půl osmé večer a snídaně v půl osmé ráno. S některými delegáty jsem pak ještě v kuloárech diskutovala o potřebě vytvořit při Evropské radě nějaký fond urgentní pomoci – např. pro Ukrajinu nebo, jak se záhy ukázalo, pro Irák. Navrhla jsem roční kontribuce 1,50 € na laika ročně navýšit o 50 centů na tento fond, abychom v případě nouze mohli lidem, kteří se v ní ocitli, rychle pomoci. Dříve, než spustíme nějakou akci jako křížky z Betléma či Iráku, které jsou sice úspěšné, neboť se v ní můžeme s důvěrou opřít o naše bratry a sestry přímo v epicentru, kteří přesně vědí, kde a jaké pomoci je v danou chvíli nejvíce třeba, ale nějakou dobu trvá, než peníze nashromáždíme. Jeden bratr z Holandska mi řekl, že k rozhodnutí o něčem takovém nemáme pravomoc – nechápala jsem, proč jsme tedy na začátku setkání museli písemně doložit pověření hlasovat za naši provincii – a kde je psáno, o čem tedy hlasovat smíme a o čem ne. Pokud jsem o tom chtěla diskutovat, měla jsem to prý navrhnout písemně půl roku dopředu. Přišlo mi to absurdní stejně jako nepomoci oběti autohavárie, jíž jsem svědkem, protože mě o to půl roku dopředu nepožádala. Jak prý můžu chtít vybírat o 50 centů více, když jsme několik let nebyli schopni vybrat ani kontribuce. Jsem přesvědčena, že pokud u nás lidé vědí proč, jsou ochotni přispět – na Irák jsme například během několika měsíců vybrali 540 €. Jak teď mám ale doma vysvětlit, proč mají přispívat na Evropskou radu, mi začínalo být stále méně jasné...Domnívám se přesto, že bychom s Evropskou radou měli být v kontaktu a přispívat na její činnost, t.j. platit kontribuce (byť nám to naše stanovy či směrnice zatím nenařizují), a to z několika důvodů:
– má podporu Magistra Řádu, jemuž jsme slibovali poslušnost
– má skutečně velký potenciál koordinovat naši spolupráci, o nějž má smysl usilovat
– pokud chceme vznášet nějaké podněty k její činnosti – budu vděčná za vaše nápady a připomínky (raději písemně, půl roku dopředu :), měli bychom na ni také přispívat.
Další setkání evropských dominikánských laiků bude za čtyři roky patrně v Holandsku, dejme Evropské radě do té doby šanci.
Fotografie z akce a více informací najdete na http://ecldf.net

Dita Zdislava Králová

Modlitba setkání
Pane Ježíši Kriste,
Ty jsi světlo světa.
My nositelé pochodní, přinášející Tvé světlo svým bratřím a sestrám v Evropě.
Pomoz nám, aby Tvůj plamen neustále hořel.
Pomoz nám budovat mosty, a ne zdi,
pomoz nám osvětlovat, hřát, a ne ničit,
otevírat náruč, a ne stavět bariéry.
Nauč nás překonávat hranice mezi národy, jazyky, generacemi, pohlavími,
mezi řeholníky a laiky,
mezi těmi, kteří milují minulost, a těmi, kteří touží po budoucnosti.
Dej, abychom byli opravdovými následovníky svatého Dominika
a přinášeli Tvé Slovo všem, které potkáme.
Amen.