Vznik a vývoj stanov a regulí dominikánského laikátu

1. Základní pojmy

Laik - pochází z řeckého laikos, tj. příslušník lidu, odvozeného od laos - lid. V teologickém smyslu jde o křesťana, který náleží k církvi, ale není nositelem duchovního úřadu. V tomto kontextu byl tento termín poprvé použit v r. 96 v prvním listu papeže Klementa Římského a užíval se také od III. století ve spisech církevních otců.
Klerik -  Od doby papeže Řehoře VII. (1073-1085) jsou označováni duchovními všichni klerici, tedy ti, kdo přijali svěcení. Ve francouzštině a angličtině se dodnes zachovalo slovo „clerk“ či „klerk“ ve smyslu vzdělance či literáta.
Východní kodex - Pozitivní kritérium pro vymezení pojmu laik zvolil Kodex práva východního (Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium) v části XI. De Laicis. V kán. 399 je řečeno, že laici vykazují  tři pozitivní kritéria: žijí uprostřed světa, kde budují Boží království rozvíjením časných hodnot a šíří je jako kvas v těstě. Nový pohled na laiky nám otvírají  Lumen gentium v čl. 31.

2. Kajícníci a terciáři OP před II. Vatikánským koncilem

2.1. Teorie vzniku dominikánského laikátu
2.1.1. Kající bratrstva a jejich předpisy (primární tradice)
V církvi je možno od konce XI. století sledovat silný růst laických hnutí. Téměř při každém kostele či klášteře existovalo nějaké bratrstvo, jehož členové se veřejně zasvěcovali k odříkavému způsobu života.  Mohli žít jak v komunitách, tak ve svých domech uprostřed  rodin. Každé bratrstvo mělo své specifické poslání. Vztah bratrstev k jednotlivým řádům se vyvíjel různým způsobem. Některá si ponechala naprostou autonomii, jiná téměř plně přijala řeholní konstituci nějakého řádu. Každé laické společenství i přes svou autonomii podléhalo diecéznímu biskupovi, který sám nebo prostřednictvím pověřených osob konal vizitace. Postupně začala vznikat v některých bratrstvech pravidla, jimiž se řídil život jejich členů. Kajícníci se dělili na šedé, obedience spíše františkánské a černé, obedience spíše dominikánské. Přes všechny jednotlivé předpisy platné pro tato společenství, nachází P. Koudelka OP rysy společné všem bratrstvům:

1.   Členové byli přičleněni k řádu prostřednictvím bratrských listů obvykle vydávaných generálním magistrem řádu a stávali se účastnými duchovních dober a modliteb řádu. V případě úmrtí měli právo na vše, co platilo pro bratry. Pro středověkého člověka znamenal tento podíl na duchovních plodech řádu mnohem více než pro dnešní svět.
2.   Členové bratrstev dostávali od bratří ještě další duchovní poučení. Kromě nedělních kázání se scházeli jednou za měsíc nebo i častěji, aby vyslechli zvláštní promluvu.
3.   Po eucharistické oběti a kázání následovala paraliturgická slavnost, tj. průvod se zpěvy a hymny, jíž se členové bratrstev aktivně účastnili.
4.   Jako projev skutečného křesťanského života byli členové bratrstev povinni konat skutky milosrdenství, a to nejen vůči spolubratřím a spolusestrám, ale též pro chudé a nemocné ve městě, pro vězně, nebo alespoň přispívat na stavbu a rekonstrukci kláštera.
5.  Dalším projevem byla kajícnost, která se projevovala především dodržováním asketických předpisů postu.
6.   V samotných bratrstvech existovala mezi členy naprostá rovnost. Představení byli voleni.

2.1.2. Militia Jesu Christi (sekundární tradice)
R. 1209, kdy působil v Toulouse sv. Dominik, bylo založeno v tomto městě velké bratrstvo o němž nám podává zprávu kronika. Jeho členové nosili bíločerný oděv a na prsou tři bíločerné kříže. Uskupení neslo název „Bílé bratrstvo“ a historicky nelze vyloučit, že na jeho vzniku se podílel i sv. Dominik.
Ovšem na druhé straně, když si uvědomíme, že tento světec se v témže roce plně distancoval od místní křížové výpravy nezdá se to příliš pravděpodobné. Podobný polovojenský řád byl založen r. 1233 při dominikánském klášteře v Parmě a jeho zakladatelem byl slavný dominikán Bartoloměj z Bregenze či Vincenze. Podobných uskupení vznikla celá řada.
Spolu s uklidňujícími se poměry ve společnosti na konci XIII. stol. obrano-polovojenské působení bratrstev pozvolna ustupuje do pozadí a je nahrazováno novým prvkem, a to apoštolátem.

2.2.  Řehole Munia ze Zamory z r.  1285
2.2.1. Vznik řehole
Pro všechna laická bratrstva přidružená k dominikánskému řádu vypracovává sedmý generální magistr řádu Munio ze Zamory OP (1285-1291) po nástupu do svého úřadu „Řeholi bratří a sester kajícníků sv. Dominika“. Tak připojuje všechny laiky, kteří ji následovali, pod jurisdikci dominikánského řádu.
Je možné usuzovat, že ji otec Munio psal v době mezi nástupem do svého úřadu, tj. 12. květnem 1285  a 28. lednem 1286, kdy vychází papežská bula Congruum existimantes. Tímto dokumentem Svatého stolce byli oficiálně kajícníci sv. Dominika spolu s dalšími společenstvími potvrzeni papežem Honoriem IV. S jistotou ovšem nelze tvrdit, že pravidla jsou skutečně dílem Munia ze Zamory, protože se nedochoval jejich originál, ale až opis z r. 1405. Obsah není zcela originální, ale je inspirován pravidly pro podobná laická uskupení vypracovaná sv. Františkem z Assisi. Její text, až na malé úpravy, se zachoval a praktikoval po 600 let.

2.2.2. Život kajícníků sv. Dominika
Ve 13. století neexistoval pojem terciář. Toto označení zavedli až později františkáni pro své laické spolupracovníky.

PŘIJETÍ A OBLÁČKA: Vstup do bratrstva nebyl nijak snadný; musel se postulant naučit horlivosti pro obranu a šíření víry v duchu sv. Dominika a musil si opatřit potvrzení o bezúhonném mravním životě a správnosti a pravdivosti své víry. Pro jeho přijetí se musela také vyslovit nadpoloviční většina členů. Postulanti během obláčky  dostávali hábit, který byl požehnán. Během tohoto obřadu magistr spolu s ostatními bratry kazateli zpíval hymnus Veni Creator Spiritus, následovala recitace modlitby Otče náš a promluva pro nově přijímané. Ti byli dále pokropeni svěcenou vodou a přivítáni polibkem pokoje. Řádovým oděvem (hábitem) byla bílá tunika přepásaná koženým řemenem a černý plášť s kapucí. Vše mělo být zhotoveno z běžného prostého materiálu.

POVINNOSTI: Člen nemohl být slibu zproštěn, leda že by se stal řeholníkem. Závazky laiků vycházely především z požadavku modlitby liturgie hodin a z askeze. Povinností bylo jít na modlitby ráno a večer. Ti, kdo neznali žalmy, byli vázáni odříkáváním určitého počtu zdrávasů a otčenášů. Definována byla i četnost svaté zpovědi a svatého přijímání. K těmto svátostem se mělo přistupovat nejméně 4krát do roka, a to o vánocích, velikonocích, svatodušních svátcích a o svátku narození nebo zvěstování Panny Marie.

Pokud jde o askezi, byl půst nařízen během adventu a postní doby. Půst zdrženlivosti od masa měl být dodržován čtyři dny v týdnu (tj. mimo neděli, úterý a čtvrtek) s výjimkou církevních svátků. Další předpisy zakazovaly bratřím a sestrám účast na hostinách, představeních a tanečních zábavách. Řehole dokonce členy podrobuje setrvat v místě bydliště: zakazuje jim opustit město, v němž sídlí, a to i když jde o účast na poutní výpravě, bez výslovného souhlasu magistra. Bylo definováno i vyloučení z bratrstva v případě, že bratr či sestra vzbudili veřejné skandální pohoršení. Konečně můžeme zaznamenat typický dominikánský znak, a to důležitost modliteb za zesnulé bratry a sestry.

SPOLEČENSTVÍ:  Základním heslem bylo rovnováha a stejná práva. Pravomoci mezi řeholníky a laiky byly vyvážené. Magistr (řeholník) jmenoval po poradě se členy převora (představeného) společenství (laika). Tento představený byl každoročně znovu potvrzován ve své funkci, vždy o velikonočním oktávu, a to magistrem po poradě a doporučení nejstarších členů společenství. Magistr svolával každý měsíc na obvyklém místě, případně v konventním kostele, setkání bratrstva. Tam přednesl promluvu a sloužil mši svatou pro společenství. Potom následovalo čtení a výklad řehole. Magistr měl jako kněz dispenzační pravomoc, ale tu měl vzhledem k členům společenství i převor (laik).

Další zajímavostí je téměř naprostá rovnoprávnost bratří a sester. Takže například provdaná žena nemůže být přijata do bratrstva bez souhlasu svého manžela a naopak. Konečně typicky dominikánskou se jeví také úloha dispenze v rovnováze života laiků, stejně jako skutečnost, že řehole nezavazuje pod hříchem. Bratři a sestry - kajícníci sv. Dominika nebyli ve své době plně považováni za laiky, ani za skutečné řeholníky.

2.2.3. Doznívání Muniovy řehole - počátek XX. Století
Jak mohla Muniova řehole přečkat beze změny staletí? Jsou pro to dvě vysvětlení:

Prvním důvodem je vysoká pružnost, kterou přinesla možnost dispenze.

Druhé vysvětlení je dáno existencí příruček, které řeholi komentovaly, a tak přibližovaly potřebám doby. První příručka komentářů vyšla ve Francii r. 1504 a nejslavnější byla publikována anonymně r. 1680. Mezi poslední komentáře Muniovy řehole patřilo dílo P. Jandela O.P. vydané v Paříži r. 1849, které obsahovalo řadu úprav stávajících předpisů. Byly zrušeny noční pobožnosti, zmírněny posty, zrušeny tresty a omezení pohybu.

Příklad: Pokud jde o předepsané modlitby, mají se terciáři modlit každodenně 28 Otčenášů a Zdrávas místo mattutina, 14 Otčenášů a Zdrávas za nešpory a za každou z následujících pěti církevních hodin 7 Otčenášů a Zdrávas. Tyto modlitby lze nahrazovat růženci nebo mariánskými hodinkami. Před i po jídle se modlí Otčenáš. Každoročně mají dávat odsloužit tři mše svaté za živé i zemřelé členy. Současně se má každý na tentýž úmysl pomodlit v roce 150 žalmů a pokud mu to není možno, tak 500 Otčenášů (Manuále A. Lubojackého z r. 1882 - poslední příručka komentující Muniovu řeholi ).

2.3. Řehole bratří a sester třetího řádu sv. otce Dominika ve světě žijících z r. 1923
Změnu Muniovy řehole si vynutilo až roku 1917 veřejné vyhlášení nového Codex Iuris Canonici v latinské části katolické církve. Dne 23. dubna 1923 na žádost magistra dominikánského řádu Ludvíka Theisslinga (1916-1925) schvaluje papež Pius XI. „Řeholi bratří a sester třetího řádu sv. Dominika ve světě žijících“. Tato řehole vychází již o rok později v českém překladu a v komentovaném vydání je pak součástí knihy P. Dr. Reginalda Dacíka OP: Cesta apoštolské svatosti - Třetí řád sv. Dominika, vydané v Dominikánské edici Krystal v Olomouci v roce 1940.

Prolog obsahuje tři rozhodující upřesnění:
1.  „Třetí řád bratří a sester řádu kazatelského ve světě žijících čili řád kajících sv. Dominika, zvaný též Voj Ježíše Krista, jest sdružení věřících křesťanů ve světě žijících ...“ Jinými slovy tzn., že dominikánští terciáři se shromažďují do asociace křesťanů žijících ve světě.  Současně se třetí řád těší výsadě, že zaujímá první místo mezi sdruženími věřících. kán. 701 uvádí v §1 následující pořadí zbožných sdružení: „1. Tertii Ordines, 2. Archiconfraternitates, 3. Confraternitates, 4. Piae uniones primariae 5. Aliae piae uniones“ (třetí řády, arcibratrstva, bratrstva, prvotní zbožné jednoty, ostatní zbožné jednoty). Toto pořadí důležitosti mělo praktický dopad jen při průvodech.

2.  Druhé upřesnění říká, že dominikánští terciáři skrze svoje sliby získali účast na řeholním a apoštolském životě celého dominikánského řádu. Nejsou sice řeholníky v pravém slova smyslu, protože neskládají řeholní sliby, ale mají podíl na životě dominikánského řádu.

3.  Třetí upřesnění udává jako cíl života terciářů „vlastní posvěcení čili snaha po dokonalejším životě křesťanském, jakož i péče o spásu nesmrtelných duší, přizpůsobené stavu věřících ve světě žijících.“ Cíl dominikánského řádu Contemplata aliis tradere je také cílem terciářů.

PODMÍNKY PŘIJETÍ: Mezi oprávněné přijímat do třetího řádu patří magistr dominikánského řádu, provinciál a ředitel sdružení, tedy kněz pověřený vedením (dříve nazývaný magistr sdružení). A v řeholi je upřesnění: „Aby byl někdo přijat do některého (místního) Sdružení Třetího řádu, potřebuje mimo příznivé dobrozdání místního ředitele také souhlas rady téhož sdružení.“ V komentáři toto dále doplňuje P. Reginald Dacík: „Tento souhlas rady je nutný k platnosti přijetí do sdružení“, pokud nejde o samostatné členství, které není na sdružení vázáno. Další omezení pro přijetí  je v tom, že žadatel již nesmí být členem jiného třetího řádu Je ovšem povolen přestup z jedné terciářské obce do druhé (srov. CIC/1917 kán. 705). Platně nebylo také možno přijmout nekatolíky, příslušníky sekt, stižené církevním trestem a veřejné hříšníky.

ODĚV: Ten zůstává stejný jako v původním textu s tím, že není povinný a přetrvává jen povinnost nosit malý posvěcený škapulíř.  Zakazuje se nosit veřejně úplný šat třetího řádu mimo církevní slavnosti a přetrvává výsada možnosti nechat se pochovat v úplném oděvu řádu.

MODLITBY: Je zavedena pružnost do rytmu modlitby církevních hodin. Takže povinností je modlit se denně Otčenáše podle starého zvyku, nebo Malé mariánské hodinky, nebo celý růženec. V případě velké zaneprázdněnosti je dovolena jen třetina růžence (5 desátků).  Nabádá se také ke každodenní účasti na mši svaté a ustanovuje se povinnost v každém Sdružení má konat jednou ročně třídenní duchovní cvičení. Každodenně ukládá povinnost pomodlit se za zemřelé Otčenáš, Zdrávas a Odpočinutí věčné. Mimo to má dát každý člen odsloužit ročně za živé a zemřelé bratry a sestry III. řádu tři mše svaté.

POSTY: Řehole ukládá terciářům povinnost postu zdrženlivosti od masa a újmy mimo církevně stanovené dny navíc jen v předvečer svátku sv. Dominika, sv. Kateřiny Sienské a slavnosti Panny Marie Růžencové. To znamená, že postní praxe je silně zmírněna oproti předchozím předpisům. IX. kapitola nabádá terciáře, aby se vyvarovali „neužitečných hovorů a zvědavých návštěv“. Nemají chodit na „taneční zábavy, na rozpustilé hostiny a na světácká divadla“.

SPRÁVA SDRUŽENÍ: Struktura místního sdružení vypadá následujícím způsobem: V čele stojí ředitel (dříve nazývaný magistr), to je kněz nebo řeholník, který je ustanovován provinciálem  na dobu tří let. Jeho úkolem je vést sdružení. Řehole stanovuje „pyramidální“ strukturu řízení.
Je zajímavé, že prostí členové III. řádu neměli možnost ovlivnit chod sdružení, jelikož vůbec nevolili svoji radu. Ta je v okamžiku založení sdružení jmenována provinciálem a pak se po roce vždy z jedné třetiny obměňuje. Ředitel navrhl na místo odstupujících nové členy a zbylí členové rady tajným hlasováním projevili svou vůli. V případě nerozhodného výsledku se hlasovalo dále dvakrát. Po třetím nerozhodném hlasování měl právo rozhodnout ředitel.
Oproti tomu vztah ředitel versus rada v sobě již obsahuje řadu demokratických prvků. Ředitel potřebuje souhlas rady k obsazení funkcí v radě, přijetí nového člena, vyloučení člena ze sdružení či řádu

ZÁVAZNOST: Poslední XX. kapitola mluví o závaznosti řehole s tím, že opakuje stanovisko Muniova textu:  „Předpisy této Řehole , nejsou-li zároveň předepsány zákony Božími a církevními, nezavazují bratří a sester pod hříchem, ale jen pod trestem ....“.

3. Terciáři a laici OP po II. Vatikánském koncilu

3.1. Řehole třetího sekulárního řádu sv. Dominika z r. 1964
V šedesátých letech se začíná ukazovat nevhodnost koncepce Theisslingovy řehole, a to především na území francouzských dominikánských provincií. Tímto stavem se zabývá již r. 1958 dominikánská kapitula v Calerueze, která doporučuje, stejně jako kapitula v Bologni v r. 1961, revizi řehole. Tak vzniká v době, kdy zasedá II. vatikánský sněm (1962-1965), nová řehole, která je vyhlášena v dubnu r. 1964.  Výsledkem Nové řehole třetího sekulárního řádu sv. Dominika (Nova Regula Tertii Ordinis Saecularis Sancti Dominici) je ovšem katastrofa znamenající krok zpět.
Pravidla označují jako primární cíl vstupu do sdružení osobní spásu, přičemž ostatní cíle (spása bližních) jsou druhořadé. Také spoluúčast na náboženském a apoštolském životě dominikánského řádu je omezena tvrzením, že laici mají účast na řeholním a apoštolském životě Řádu. Řehole se soustřeďuje na vnější znaky příslušnosti a trvá ku příkladu na nošení škapulíře, a to až dosti upjatým způsobem, což dokládá její 23. bod slovy: „Dispens od nošení škapulíře nebo výměnu téhož za nošení medailky sv. Dominika, avšak zřídka a ze závažných důvodů, může udělit místní ředitel, ...“.
Také v organizaci bratrstev nová řehole nepřináší žádné změny a přetrvává pyramidální model. Ředitel sdružení (řeholník, duchovní) je stále osobou s největšími pravomocemi a má organizovat téměř vše, včetně návštěv nemocných. Pokud jde o předepsané modlitby a kající skutky, mají se treciáři modlit denně Officium řádu, nebo Mariánské hodinky, případně celý Růženec. I přes všechny nedostatky tato řehole vykazuje také pozitivní přínos, a to především:
-   Zavádí existenci provinčních rad, ale nepočítá s volbami. Členové rady jsou jmenováni.
-   Poprvé je celá jedna kapitola věnována studiu a říká: „Podle ducha Řádu bratří kazatelů se terciáři obracejí s horlivou snahou k studiu svatých pravd, pod vedením učeného Andělského doktora a podle svých možností a schopností, aby se tak dobrali bohatší kontemplace a mohli uvádět do praxe pravdu apoštolátu...“.Studium je tak považováno za prostředek spásy dostupný laikům, kteří jsou nabádáni především ke studiu sv. Tomáše Akvinského a sociálního učení církve a zároveň je jedním z předpokladů jejich apoštolátu.
V krátké době po vyhlášení řehole se dostavují velmi silné reakce zejména ze strany belgických a francouzských provincií. Počínaje 25. říjnem 1964 dochází ke spojení dominikánských laiků ze tří francouzských provincií, kteří vydávají jednomyslně protestní prohlášení proti řeholi. Toto opatření přineslo své plody a na kapitule v Bogotě (1965) byla vytvořena komise složená z otců i laiků  pro studium řehole a sestavení řehole nové.

3.2. Řehole laických sdružení řádu sv. Dominika z r. 1968
Zmiňovaná komise sestavila v dubnu 1967 text nové řehole, který zrevidoval sjezd provinciálů v září  1967, přezkoumal jej magistr řádu a předložil v dubnu 1967 kongregaci pro řeholníky. Ta jej nechává prostudovat nejbližší generální kapitule řádu kazatelů a zmocňuje ji schválit ji na zkušební dobu. To se také stalo na generální kapitule v River Forest r. 1968, která zkušební dobu stanovila na tři roky. Tuto řeholi promulgoval v r. 1968 magistr řádu P. Aniceto Fernández O.P. (1962-1974).  Stanovy s názvem „Řehole laických sdružení (bratrstev) řádu sv. Dominika“ byly opětovně schváleny po třech letech generální kapitulou v Tallagh (r. 1971) a finálně pak potvrzeny Posvátnou kongregací pro řeholníky v Římě 4. ledna 1972.
Text i duch nové řehole je nesen myšlenkami II. vatikánského koncilu. Její pojetí je více duchovní než právní. V názvu mizí termíny třetí řád, pokání a mluví se o bratrstvu, tedy o životě v bratrském společenství. Poprvé se také v textu objevuje slovo laik.
Pravidla jsou sestavena podle stejného schématu jako základní konstituce bratří. Poprvé je v řeholi laiků specifikováno, že primárním úkolem jejich apoštolského působení jsou světské záležitosti, do kterých mají vnášet světlo evangelia. Obsahuje také vzdání pocty laikům, které je v historii tohoto textu ojedinělé, a to slovy: „Takto, díky laikům, má řád možnost dostát plněji svého cíle.“
Dalším zajímavým aspektem řehole je účast dominikánských laiků na životě církve, když jsou v článku 8 vyzýváni, aby se účastnili života církve a přijali za své její podnikání a úmysly. Lze usuzovat na snahu hledat vhodnou formu apoštolátu pro dominikánské laiky. ŘÍZENÍ BRATRSTEV: K významnému posunu dochází také v celkové struktuře a řízení bratrstev, která jsou již na území jednotlivých provincií propojena do sítě, kterou zastřešuje provinční rada laiků. I samotná struktura jednotlivých místních bratrstev začíná vykazovat silné demokratické prvky.Tohoto nového ducha v pojetí řehole shrnuje článek č. 13 slovy: „Laická sdružení podléhají pravomoci řádu, mají však vlastní laickou autonomii. Podle ní se řídí tak, aby výsledkem jejich vzájemné spolupráce s řádem byla dokonalá jednota.“
Na úrovni jednotlivých bratrstev stojí v jejich čele laický představený spolu se svou radou. Tato rada je volena na stanovenou dobu těmi členy, kteří již složili sliby. Představeného pak volí ze svého středu zvolená rada. Podstatně jsou zúženy pravomoci ředitele sdružení, který podle čl. 17 stanov pomáhá členům v jejich duchovním životě a vykonává spolu s představeným přijímací obřad. On sám je pak jmenován provinciálem po vyslechnutí rady laiků a promotora.

SHRNUTÍ:   Řehole laických sdružení řádu sv. Dominika je příkladem zdařilého promítnutí závěrů II. vatikánského koncilu do „ústavy“ dominikánského třetího řádu. Řehole posiluje pravomoci jednotlivých provincií tím, že ustanovuje provinční rady a dává jim pravomoc přijímat doplňující předpisy na spravovaném území. Řehole opouští různá nadbytečná upřesnění a otevírá prostor větší svobodě. Obecně je posílena až překvapivým způsobem pravomoc laiků. Důkazem toho jsou Všeobecná prohlášení přijatá na generální kapitule dominikánského řádu v River Forest v r. 1968, kde se v bodě III. říká: „Představení sdružení mohou právoplatně osvobozovat od jednotlivých předpisů  řehole nebo směrnic, jak dočasně, tak trvale, považují-li to za prospěšné.“ Tento bod tak dává představeným sdružení - laikům do rukou dispenzační pravomoc nad členy bratrstev. To je vlastně návratem k původní Muniově tradici.

3.3. Stanovy Laických sdružení sv. Dominika (Montrealské)
„V lednu 1959 dospěl Jan XXIII. k závěru, že dosavadní Kodex, i když byl do té doby vrcholným právnickým dílem, přece jen za 40 let své účinnosti zastaral, a měl by být nahrazen novým.  ... Nový Codex Iuris Canonici – CIC 1983 - vyhlásil papež Jan Pavel II. dne 25. 1. 1983 promulgační apoštolskou konstitucí "Sacrae disciplinae leges" a účinnost stanovil na první neděli adventní toho roku ...“ V důsledku transformace kanonického práva dochází k nutnosti revidovat text stanov laických sdružení sv. Dominika z r. 1972.  Generální kapitula v Římě ukládá v r. 1983 magistru řádu, aby svolal mezinárodní shromáždění laiků sv. Dominika, na němž by byly stanovy adaptovány.
Protože předcházející text řehole velmi dobře vyhovoval především francouzským provinciím, vyzvala Národní rada francouzských dominikánských laiků kapitulu, aby neprováděla podstatné úpravy stanov, ale jen je co nejjednodušším způsobem přizpůsobila terminologicky novému Kodexu kanonického práva. U příležitosti této reformy řehole ve spojení se vznikem nových forem života dominikánských laiků se však rozpoutala velmi ostrá diskuse. Během ní byla vznesena otázka, zda se provede pouze reforma práva laických bratrstev sv. Dominika, nebo bude posuzován celý soubor různých forem života dominikánských laiků? Na toto téma došlo k velmi prudkým střetům a Holanďané odmítli zúčastnit se kongresu a také se distancovali od vypracovávání nové řehole. Mezinárodní shromáždění laiků sv. Dominika se schází 24.- 29. července 1985 v Montrealu, a to přesně 700 roků po schválení řehole Munia ze Zamory. Z podnětu otce Bernarda Oliviera, tehdejšího generálního promotora dominikánského laikátu, byly před sjezdem organizovány ve všech bratrstvech konzultace, aby participace laiků na sestavování textu byla maximální. Tím nejdůležitějším, co Montrealské setkání přináší, je fakt, že se zde sešli dominikánští laici z celého světa, a že měli právo vypracovávat text. Nebylo tam nicméně možné sestavit řeholi v celém znění, dokončena byla pouze část a zbytek dopracovali bratři. Konečný text stanov, který platí dodnes, je pak definitivně schválen Kongregací pro řeholníky a sekulární instituty v Římě dne 15. ledna 1987 a promulgován magistrem řádu P. Damiánem Byrne O.P. dne 28. ledna 1987.

Upraveno podle Pavel Konzbul: Vývoj v pojetí a poslání dominikánského laikátu ve XX. století, diplomová práce UP CMTF v Olomouc