Poslušnost

fr. Herbert McCabe OP
Přednáška proslovená dominikánským sestrám v Rosary Priory, Bushey v Anglii,
12. března 1983 1)
(do češtiny přeložila Dita Zdislava Králová)

Začněme s argumentem proti poslušnosti, myslím proti poslušnosti obecně. Existuje velmi rozšířený názor, že poslušnost je nutné zlo. Domnívám se, že se s ním ztotožňuje více bratří a sester, než by to bylo ochotno přiznat – i sobě samým.
Tento pohled se neomezuje pouze na lidi na konci řetězce, kteří musí poslouchat, sdílí jej i velké množství těch, kteří příkazy musí udílet. „Nechci z toho dělat věc poslušnosti ...“ Dožadovat se něčí poslušnosti je chápáno jako poslední prostředek. Měli bychom být schopni se bez poslušnosti obejít, ale dokud je svět, jakým je, a zájmy se střetávají jako dosud, budeme muset po ní čas od času sáhnout – asi jako po válce nebo chirurgickém zákroku.
Tento názor vychází z určitého pohledu na to, co je vlastně lidská bytost. Z přesvědčení, že jsme všichni jedinečnými osobitými subjekty s našimi vlastními charakterovými danostmi, touhami a talenty, a že dobrý život spočívá v tom, jak každý z nás rozvine svou neopakovatelnou osobnost tak, jak jen to bude možné.
Jak jen to bude možné, neboť celé a úplné rozvinutí osobnosti sestry Ermyntrudy se může ukázat jako nekompatibilní s celým a úplným rozvinutím osobnosti sestry Gladioly: pročež tyto musí nalézt nějaký způsob kompromisu, trochu ubrat a přidat na obou stranách. A jestliže sestra Gladiola není kompromisu nakloněna, pak je patrně nezbytné, aby ji k němu nějaká třetí strana donutila, a to je přesně to, k čemu tu autorita a poslušnost jsou.
Ideálem je, aby má vůle byla splněna, stejně tak vaše a jeho i její. Jelikož však ideál v tomto hříšném světě nemůže být v praxi realizován, mám i vůli nadřízeného, aby vyřešila spory.
Všimněte si, že u tohoto pohledu nejde ani příliš o to, co vlastně chcete; je-li to vaše vůle, máte na ni právo prima facie – tedy pokud se nekříží s vůlí někoho jiného. To vše je vnímáno jako svoboda. Jakýkoli jiný postoj je autoritativní nebo, v extrémních případech, totalitní. Takové pojetí lidské bytosti jako osobitého subjektu s jeho autonomní vůli je poměrně moderní vynález. Je charakteristické pro západoevropskou a americkou společnost, kterou nazýváme „svobodným světem“. Je hluboce zabudováno v naší kultuře a způsobu myšlení, tak hluboce, že je nezkoumáme nebo dokonce o něm obvykle ani nepřemýšlíme, prostě je chápeme jako samozřejmé, stejně samozřejmé jako fakt, že se jídlo skládá z masa a zeleniny nebo že společnost vyžaduje používání peněz.
Když se od antropologů dovídáme, že např. v tradičních afrických společenstvích žádné povědomí autonomního jedince neexistuje, a jsme-li s tím skutečně konfrontováni, tak nám to připadá zmatené, ne-li přímo zábavné, a přirozeně tíhneme k tomu, chápat je jako divné a primitivní – dosud nedorostlé do moderní liberální společnosti. Když si všimneme, že pojetí autonomního jedince ve Starém zákoně se zdá být poněkud strohé, pomyslíme si, jak je dobře, že byl překonán Novým zákonem, který je celý o svobodném rozvoji jedince a proti zákonu a autoritě a kdoví čemu ještě.
Nyní vás, doufám, přesvědčím, ačkoli možná vůbec nepotřebujete přesvědčovat, že tato idea jedince, který utváří samotné základy naší společnosti, již jsme připraveni bránit jadernými raketami, je zcela mytická; žádní takoví živočichové neexistují. Možná bych měl dodat, že ten samý mýtus, byť poněkud jiným způsobem, leží i u základů společnosti, na niž bychom tyto rakety vrhali.
Všimněte si, že je to vše o pouhé vůli a její svobodě. Naše společnost se nestará o to, co si člověk myslí nebo v co věří, ale bude k smrti bojovat za jeho právo dělat, co chce, a říkat, co si myslí. Naše společnost se domnívá, že by pro ni bylo opravdu špatné zabývat se přínosem či škodlivostí chování nějakého jedince, tím, zda jeho názory jsou pravdivé či lživé; jediné, na čem záleží, je, aby měl svobodu dělat, co chce, a říkat, co ho napadne – za předpokladu, že stejná práva ponechá i ostatním. Jediným zločinem je zasahování do života jedince. Naše společnost se domnívá, že existuje jakýsi volný trh vůli fungující na stejných principech jako volný trh se zbožím.
Omlouvám se za toto letmé pojednání ze sociologie a politiky, ale jestliže chceme hovořit o řeholním životě, musíme si nejprve uvědomit, v jakém světě žijeme a v jakém světě o něm hovoříme, musíme si uvědomit, jaké předpoklady jsme si z něj přinesli do řeholního života, předpoklady utvářené světem, do něhož jsme se narodili – opravdu značně rozdílným od toho, v němž žil např. svatý Dominik. Pojmy jako komunita nebo poslušnost byly ukovány ve světě poněkud odlišném od našeho a nebudeme schopni jim porozumět nebo je přeformulovat, aniž bychom kriticky nepřehodnotili věci, které my máme za samozřejmé.
Tvrdím, že argumentem proti poslušnosti je, že jde o omezení svobody a rozvoje mé jedinečné osobnosti – možná nezbytné omezení, ale přece jen omezení, a tudíž špatná věc. Tento argument se zakládá na myšlence, že jsem jedinečná autonomní osobnost a že, ať už ji rozvíjím jakkoli, je to ta nejdůležitější věc v životě, vlastně život sám.
A jak jsem již řekl, je to všechno čistě záležitost vůlí. Čí vůle zvítězí: moje nebo představeného? Existují řeholní instituce, které vyrostly v moderním světě a svou strukturu a duch zcela jasně spatřují v těchto dimenzích. Jednou mi můj bratr a jeho žena vyprávěli o sestře, která byla ředitelkou školy (ne dominikánské, jak mohu dodat), a jejich dcerce, která se z nějakého důvodu náhle rozzuřila. – „Ach!“ vzdychla ředitelka, „další malá vůle, která musí být zlomena.“ Myšlenka, že řeholní život a poslušnost jsou záležitostí lámání vůlí jednotlivců, není v protikladu k liberálnímu individualistickému pohledu, jde jen o druhou stranu téže mince. Obě spatřují hlavní smysl ve vůli jako takové.
Předpokládám, že pro nás tedy bude překvapivé zjistit, že Tomáš Akvinský tvrdí, že imperium, tj. nařizování či řízení, není aktem vůle, ale inteligence ačkoli vůli samozřejmě předpokládá). Je to čin někoho, kdo chápe, co se má udělat. Určitě jste už tisíckrát slyšeli, že obedire je odvozeno od ob-audire, naslouchat. Dokonce i anglická fráze „dělat, co ti bylo řečeno“ rozvádí, když se nad tím zamyslíte, tutéž teorii. Poslouchat znamená nejprve se něco naučit, sdílet něčí praktickou moudrost (prudentia – prozíravost).
Rozdíl mezi tím, co jsem nazval moderním a co středověkým hlediskem, je zcela jasně patrný, když se zeptáme, kdo by tedy byl špatným nadřízeným? Co činí příkaz špatným? Z moderního hlediska jde o příkaz nadbytečný, který bez patřičného důvodu či omluvy zasahuje do svobod jednotlivce. Ze středověkého hlediska je špatným příkazem ten, který je hloupá. Z tohoto hlediska, které je naší tradici vlastní, je hlavní povinností nadřízeného být inteligentní – mít to, čemu Jane Austenová říká „zdravý rozum“. Poslušnost je především aktem učení, ačkoli nejde o osvojování si abstraktních či spekulativních pravd jako při studiu biologie nebo fyziky, ale o učení se pravdám praktickým – co je třeba udělat a jak žít.
Z moderního hlediska znamená poslouchat dočasně se vzdát vlastní vůle, podřizujíce ji, ať už zdráhavě či radostně, vůli vyšší moci; ze středověkého hlediska to znamená především otevřenost mysli, jíž je třeba při každém učení. Když někdo řekne: „Přestože s tebou absolutně nesouhlasím, udělám, co mi přikazuješ“, jedná se z moderního hlediska o zvláště dokonalou formu poslušnosti; čisté podřízení vůle. Z hlediska středověkého by to však byla jakási karikatura poslušnosti; neb tu není nic, co bychom si z toho mohli odnést, nic, čemu bychom byli učeni. Poslušnost se stává dokonalou pouze tehdy, když se ten, kdo řídí, a ten, kdo poslouchá, naučí sdílet společnou mysl. Pojem slepá poslušnost nedává v naší tradici žádný jiný smysl, než slepé učení. Byla by podobna žáčku, jenž se učí nazpaměť pouze poznámky z přednášky a pak je papouškuje na zkoušce. Učitel, který toto vyžaduje a očekává, nechce, aby se jeho žáci učili.
Tento bod je dobře rozveden Magistrem Řádu v Důvěře v budoucnost. 2)
Základním zákonem demokracie je vůle většiny, což však není stejné jako u nás, přestože často hlasujeme. Naším zákonem je jednomyslnost . . . převor by neměl usilovat o rychlé hlasování, ale měl by se snažit, aby byl daný problém řádně prodiskutován, aby se k němu mohl každý vyjádřit; a společná debata by měla vést k dohodě, jednomyslné natolik, nakolik je to možné.
Demokracie vůle většiny (či v některých případech vůle menšiny) je pro moderní kapitalistický svět charakteristická; proces, jejž popisuje Magistr Řádu, je rokováním typickým spíše pro tradiční africká společenství.
Možná bychom se nyní mohli vrátit k tomu, co jsem říkal na začátku. „Dožadovat se něčí poslušnosti je chápáno jako poslední opatření. Měli bychom být schopni se bez poslušnosti obejít ...“ – V naší tradici to musí být formulováno úplně jinak. Co se tu vztahuje k „dožadovat se něčí poslušnosti“, lze jen velmi těžko pokládat za poslušnost, je to jen její bledý stín, která spočívá v tom, že uděláte, co vám řeknou, aniž byste chápali, že jde o dobrou věc. To by vskutku mělo být až posledním opatřením. A jak říká Magistr Řádu, není vždy možné, aby komunita byla absolutně jednotná v náhledu, co se má udělat. Avšak opravdovou poslušnost nalezneme u těch, kteří sdílejí vzájemnou jednotu; zbytek se, v tomto případě, bude muset spokojit s něčím menším. Naprosto poslušná komunita by byla taková, které by nikdy nikdo nic nemusel přikazovat.
To, co jsem nazval moderním hlediskem, jež se soustřeďuje na pouhou vůli a podřízení této vůle, významně rozlišuje mezi nadřízeným a podřízeným. Poslušnost najdeme přesně tam, kde je tento rozdíl nejvíce patrný, když se podřízený neřídí svou vůlí, ale dělá, co chce nadřízený. V naší tradici, která pro změnu poslušnost chápe jako učební proces, jak věc praktické inteligence, je poslušnost něčím, co lidi přivádí ke sdílení společné mysli. Pro naši tradici je důležité, aby měl představený pravdu. On se také musí učit být poslušný. Z moderního hlediska je poslušným domem takový, kde vůle nadřízeného převládá nad vůlemi podřízených. V naší tradici je poslušným domem takový, který je co nejblíže pravdě, kde vládne obecná shoda v tom, co se má udělat, takže vůle nadřízeného do ní téměř nemusí vstupovat. Úkolem nadřízeného není podmanit si vůli ostatních, ale hrát ústřední roli ve vzdělávacím procesu, v němž si všichni, včetně jeho či jí samé, jasně uvědomí, co je pro dům dobré. Naše motto, a na to bychom neměli zapomínat, je Veritas - Pravda. Poslušnost pro nás prostě není jen záležitostí toho, jak něco úspěšně zařídit, ale bratrskou svorností, a možná by bylo lépe, kdybychom pro vyjádření toho, co máme na mysli, spíše než slib poslušnosti používali slib solidarity. Dominikánský život je solidaritou s bratry pověřenými úkolem, úkolem kázat evangelium.
Jak říká Magistr Řádu: Bratrská svornost a poslání: pro nás jsou tyto dvě věci ustavičně propojeny a jasně určují náš způsob následování Krista. Na rozdíl od jiných institucí, které zdůrazňují buď jedno, nebo druhé, chce Řád mezi oběma udržovat dokonalou rovnováhu, právě tak jako Církev, která je jednotou a posláním zároveň. Žádný div, že tyto dvě věci utváří naše pojetí autority a řízení ... a tak i naše chápání poslušnosti.
Poslušnost je podle nás jasně patrná v komunitě, která je jednotná v názoru, jak se má kázat evangelium, a jejíž převor nebo představená jsou ohniskem této jednoty. On či ona se jako představení chovají pouze do té míry, že ono jednotné vědomí vyrůstá z nich a kolem nich. Bez toho neexistuje žádná opravdová poslušnost a žádná skutečná autorita.
A tak poslušnost není něčím, co by jedinec mohl pěstovat sám pro sebe; poslušnost patří ke komunitě a odtud náleží i jedinci. Existují řeholní domy, kde být poslušným není možné, kde jedinou věcí, která se vyžaduje, je držet krok, přizpůsobit se vůli nadřízeného (a nebo ne, jak se také může stát). Právě v takových komunitách (které nejsou ani tak komunitami jako pozastavením válečného stavu) si dělá poslušnost špatné jméno, stává se nutným zlem držení kroku.
Proto není v dominikánské tradici nikdy ani v nejmenším zvykem nabádat jednotlivce k poslušnosti – to by bylo stejné jako nabádat někoho, aby u zkoušky správně odpovídal. To, co musíme dělat, je budovat takové komunity, v nichž je poslušnost možná. Vlastně budování takové komunity je tím, o čem je poslušnost.
Stejně jako ona skutečnost, již jsem nazval moderním hlediskem a která vychází z určitého pojetí lidské bytosti jako jedince s absolutní autonomní vůlí, jehož smyslem života je rozvoj jedinečné osobnosti (tento pohled nazýváme liberálním individualismem), tak i naše hledisko vychází zase z jiného pojetí lidské bytosti, mnohem starobylejšího, možná i primitivnějšího, nicméně se domnívám, že mnohem přesnějšího. Z moderního hlediska je společnost tvořena jedinci, z našeho hlediska jsou jedinci utvářeni společností. Prostě není žádné absolutní já nadřazené a izolované od všech těch společenství či komunit, kde mám nějakou roli. Přišel jsme na svět jako plod komunity, jednoty mých rodičů, kteří sami byli závislí na společenství, do něhož patřili. Proces mého růstu a rozvoje mé osobnosti byl procesem uvádění do- a přijímání rolí v celém sledu společenství – rodina, škola Církev, universita, politický a ekonomický svět, dominikánský řád. To vše jsou sítě lidských vztahů, které, jak nutno podotknout, jsou podobami lásky, neboť láska je specificky lidským vztahem. Do té míry, do níž se škole či politickému zřízení daří být formou lásky, je dobrou školou či dobrým politickým zřízením; a naopak. Politické zřízení ovšem není stejnou podobou lásky jako rodina a pokud by se o to pokoušelo, nebylo by lásce podobno už vůbec. Jsou to všechno různé podoby lásky, každá z nich je platná svým vlastním způsobem.
Což znamená, že sám sebe, svou jedinečnou osobnost, nenajdu oddělováním svého ega od ostatních ani hledáním nepředstavitelně soukromého já nadřazeného mým vztahům, ale právě ve vztazích s ostatními. Neobjevím sama sebe tím, že se budu držet zpátky, ale tím, že vstoupím do nějakého společenství. Já jsem mé členství v komunitě – samozřejmě ne pouze v jedné, ale v mnoha. Existovat pro mě znamená být občanem Irské republiky, dominikánem, učitelem na universitě, bratrem mých sourozenců, přítelem těchto a těchto mužů a žen, Božím stvořením a Božím dítětem. Mimo to neexistuje žádné oddělené já.
Jak říká sv. Tomáš: Jakmile se muž stane součástí rodiny a nebo města, musí svým zdravým rozumem zvážit, co je pro něj dobré, a to s ohledem na dobro komunity. Neboť správné místo každé z částí odvisí od jejího vztahu k celku. (ST 2a, 2ae 46.10.)
Význam toho všeho pro naše téma je takový, že naše poslušnost, naše solidarita s ostatními, je cestou, jíž nalézáme sebe sama. Poslušnost pro nás není sebezapřením, ale sebeobjevením. Neboť – znovu opakuji – poslušnost není potlačením vlastní vůle ve prospěch někoho jiného, je učením se životu v komunitě, v solidaritě, prostě učením se žít. Samozřejmě, objevit sama sebe je učením stejně jako odnaučováním; znamená to vzdát se představy, jakou jste o sobě měli dříve, ve prospěch nové a hlubší. Noviciátní proces a vše, co se od něj odvíjí, je procesem uvědomování si, že jste se mýlili v tom, kdo jste, stejně jako někdy vzrušujícím procesem uvědomování si, kým byste mohli být. Vždycky musíme umírat tomu starému já, jak v nás sílí já nové. Jakýkoli lidský vztah, každá láska, je sebeodevzdáváním, obětí, druhem umírání. To je obecně známo. Pouze ten, kdo sebe ztratí, sám sebe nalezne.
Existuje jistý druh spirituality, který právě z tohoto bodu vychází: „sami sebe získáme pouze tehdy, když sebe ztratíme.“ Tvrdí, že člověk může být doveden k dokonalosti naprostým popřením vlastní vůle a podřízením se ve všech detailech duchovnímu vůdci. Ne tak v dominikánské tradici: pro nás vede cesta k dokonalosti skrze společný život, skrze učení se životu v komunitě, skrze poslušnost. Z toho samozřejmě plyne, že v našich komunitách se poslušnost týká představeného také – stejně jako všech ostatních. Představenému, který se staví mimo společné smýšlení komunity, nadřízenému, který se jednoduše řídí vlastní vůlí, spíše než výsledky komunitních setkání a diskuzí a všech těch zdlouhavých rokování, jež popisuje Magistr Řádu, se nedostává poslušnosti stejně jako kterémukoli jinému případnému členovi.
Abych znovu citoval Magistra Řádu: Podle tradiční formulace je vztah převora k ostatním bratřím v domě vztahem prvního mezi rovnými (primus inter pares), velmi dominikánský výraz, pokud vůbec kdy bylo možné takto nějaký označit. Opravdu velmi přesně vyjadřuje jeho sounáležitost s komunitou a zároveň zaštiťuje jeho autoritu.
A co tedy „první mezi rovnými“ ve skutečnosti znamená? Co by to mohlo znamenat? Jestliže si jsou všichni rovni, jak může být někdo první? Zní to jako pořádná mystifikace. „Jasně, že je náš převor šéf, ale zní to lépe, když mu říkáme „první mezi rovnými“.“
Chtěl bych vás upozornit, že „první mezi rovnými“ má naprosto přesný význam a když se nad ním zamyslíte, dosáhnete nejhlubší významové roviny pojmu dominikánská poslušnost.
Jelikož poslušnost pro nás představuje solidaritu s komunitou, je převor prvním pouze tehdy, když komunitu zastupuje. Jednoduše tím nemyslím, že je volený, ale že jakožto první hovoří za komunitu jako celek. Jeho práce je kultivovat a vyjadřovat společný názor komunity. Nyní bychom se mohli domnívat, že první mezi rovnými znamená něco jako: Prvním je, když má na sobě svůj převorský klobouk, ale jindy, v jiných kloboucích, je ostatním roven. Tudíž je představeným pouze tehdy, když hraje svou roli převora, ve zbylém čase je jako kdokoli jiný. A tak, na rozdíl od otce opat z kláštera, je převor ve většině případů a při většině příležitostí nerozlišitelný od kohokoli jiného.
Dobře, to je sice pravda, ale význam formulace „první mezi rovnými“ to zcela nevystihuje. Skutečný význam této fráze je, že naše poslušnost je poslušnost Kristova. Kristus celý život žil a zemřel naprosto poslušný svého Otce, a přesto byl svému Otci roven. To je tajemství Nejsvětější Trojice, samo centrum naší víry. A tak tedy naše poslušnost, náš vztah ke komunitě, není jako vztah Boha Syna k Bohu Otci, je to sdílení se v tomto vztahu.
Naše poslušnost je solidaritou přátel se společným úkolem, je to otázka lidské lásky zakotvené ve společně sdíleném cíli, a zároveň tato lidská láska sama je naším životem v milosti. Neboť pro Krista, vtělení Boha Syna, je lidská láska vyjádřením lásky božské a zároveň sdílením se v ní. To je to, co máme na mysli pod pojmem milost. Díky této milosti nás Otec miluje jako svého Syna, ve svém Synu, stejnou láskou, jakou cítil ke svému Synu. Díky této milosti milujeme Otce tak, jak ho miloval Ježíš; mluvíme s Otcem ne jako stvoření, ale tak, jako to dělá Ježíš (a to je smyslem modlitby). Díky této milosti sdílíme vanutí mezi Otcem a Synem. A tím je to, čemu říkáme Duch svatý.
Fakt, že Ježíš byl naprosto poslušný Otce, neznamenal, jak si Arius myslel, že musel být něco menšího než Otec; znamená to, že Syn svazuje svou existenci s Otcem. Samozřejmě ne jako bytost stvořená Otcem, ale jak Otcův vztah daný již od věčnosti. Tento vztah právě proto, že není záležitostí stvoření – nebyl stvořený – neznamená, že Syn je méně než Otec; jistě, je to druh závislosti, ne však závislosti menšího na větším. Nyní, když je tato odvěká závislost rovného na rovném, abych tak řekl, promítána na plátno dějin, když dojde ke vtělení Syna Božího, projeví se tato závislost jako poslušnost. Kristova poslušnost je právě onou odvěkou závislostí Syna na Otci, vycházením Syna od Otce, pravého Boha z pravého Boha, která se projektuje do dějin, a tak tu máme poslušnost rovného. Skutečnost, že tato poslušnost je poslušností k smrti, a to k smrti na kříži, je způsobena tím, že dějiny, do nichž se promítá jsou dějinami hříšnými, takovými, v nichž být skutečně lidským znamená být zabit. Synova závislost na Otci se tudíž jeví jako Otcův pokyn rovnému, svému Synu, aby byl lidský, a to v našem světě znamená, že musí být obětí.
Nyní, protože naše poslušnost, naše solidarita v komunitě, není pouze lidskou záležitostí, ale sdílením se v tomto tajemství, je také pravdou obojí: komunita je větší než já a já a komunita jedno jsme. Dynamičnost poslušnosti, společného života v komunitě, je dynamičností Trojice. Je to způsob, jímž vstupujeme do vztahu Syna a Otce, jímž vstupujeme do Ducha svatého. A tak, učíme-li se žít v komunitě, učíme se opravdové poslušnosti, a ta je poznáváním Boha.
A to je důvod, proč poslušnost není nutné zlo. To je důvod, proč se zdá, že stojí za to snažit se vytvářet komunity, v nichž poslušnost bude možná, komunity, v nichž se udržuje rovnováha mezi posláním a bratrskou jednotou. Vytvořit komunitu, která dochází ke společné mysli, je pro všechny mnohem obtížnější a ode všech to vyžaduje mnohem více trpělivosti, než jednoduše zadat řetězec příkazů a přesvědčit lidi, že mají dělat, co se jim říká, protože jim to zjednoduší život. Je to mnohem, mnohem obtížnější, ale umožňuje to opravdovou poslušnost, a tou je věčný život v Duchu svatém.


1) Poprvé uveřejněno v Each for All No. 45; zde uvedeno s dovolením, s menšími úpravami
2) Vincent de Couesnongle OP (Magistr Dominikánského řádu 1974-83), La Confiance du Futur, ET Confidence for the Future, Dominican Publications, Dublin 1982