Blažení, kteří bydlí

Sv. Tomáš Akvinský - Kázání ke slavnosti Všech svatých
Přeložil Jakub Brdíčko

Část první [1]

„Blažení, kteří bydlí ve tvém domě, Pane,“ v Žl 84, 5 [2] Žádný z těch, kdo uvažují správně, nemůže opomenout, že existuje jedno společenství Boží, andělů i lidí, o němž se píše v 1 Kor 1, 9: „Věrný je ten Bůh, skrze něhož jste byli povoláni ke společenství jeho Syna, Ježíše Krista, našeho Pána.“ [3] 1 Jan 1, 7: „Kráčíme-li však ve světle, jako je ve světle on sám, máme společenství jedni s druhými.“ To je společenství spočívající v tom, že jeho členové sdílejí jeden cíl, to jest blaženost. [4] Neboť i Bůh je blažený, jako i andělé a lidé dosahují blaženosti, i když Bůh prostřednictvím esence, zatímco andělé a lidé prostřednictvím účasti. [5] Jak uvádí 1 Tim 6, 15: „Toto ve stanovenou dobu ukáže blažený a jediný Vládce.“ [6] Mezi těmi, kteří mají společenství v jednom cíli, existuje takové sdílení pomoci, aby ti, kteří ještě cíle nedosáhli, byli k cíli přivedeni.

A proto jsme my poutníci pobízeni k blaženosti slovy a příklady těch, kteří už cíle dosáhli a kteří jiné povzbuzují k následování. A to je důvod, proč slavíme svátky svatých, kteří již dosáhli blaženosti - jsme povzbuzováni jejich pomocí, utvářeni příklady a vybízeni odměnami. Ale protože je nám neznámý celkový počet jednotlivých svatých, nemůžeme je každoročně oslavovat, a tedy mnohé z nich opomíjíme. Z tohoto důvodu se církev moudře postarala, aby se všechny svátky slavily zároveň společně tak, že se v něm jednotliví svatí zvláštním způsobem neprojeví, ale všem opomenutým se učiní zadost.

Protože tedy nyní slavíme svátek společenství blažených, musí se hovořit o blaženosti.

Část druhá

Ale musí se také vědět, že všechny lidské city směřují k blaženosti. [7] Přesto však mají lidé ohledně blaženosti rozličné názory - (1) mnozí z nich se zmýlili ohledně trvání blaženosti, (2) jiní ohledně její délky, (3) další ohledně zaměstnání neboli činnosti blažených.

Ad 1) Mylné názory ohledně trvání blaženosti

a) Pokud jde o první omyl, zmýlili se tím, že blaženost dávali do tohoto světa, tedy do tělesných věcí nebo také do různých schopností či vědomostí. Proti nim je řečeno v Iz 3, 12: „Lide můj, ti, kteří tě nazývají blaženým, tě klamou.“ [8] A to zaslouženě, neboť tento názor popírá zejména dokonalost blaženosti, blaženost je totiž podle Filosofa dokonalé dobro, tedy poslední cíl. [9] Sluší se tedy, aby blaženost utěšila touhu, a ne aby po jejím nabytí nějaká touha zůstávala. A tedy v tomto životě nemůže být dokonalost dobra, neboť ti, kteří dobra tohoto světa získali, stále ještě touží po něčem dalším. A totéž se týká i schopností a vědomostí, protože se je až dosud snaží lidé získat. Žl 139, 16: „nedokonalého mě viděly tvé oči.“ [10] 1 Kor 13, 9: „Neboť částečné je naše poznání.“ A tak dále.

b) Pokud jde o druhý omyl, staví se proti čistotě blaženosti, neboť pokud je blaženost nejvyšší dobro [11] , je nutné, aby k němu nebylo přimícháno zlo, vždyť nejdokonalejší bělost nemůže být smíchána s něčím černým. A tak nelze o někom tvrdit, že je blažený, když je podroben nějaké útrapě, stejně jako nelze o někom současně tvrdit, že je bědný a zároveň šťastný. V tomto životě nenajdeme někoho, kdo by nebyl podroben útrapám nebo koho by neobtěžovaly nepříjemné věci, nepříjemní přátelé nebo jiní lidé, jimiž by také nebyly svazovány jeho činy, schopnosti a znalosti. V knize Job 14,1 se říká o člověku: „trápení má do sytosti.“

c) Pokud jde o třetí omyl, staví se proti stálosti blaženosti, neboť blaženost by nenaplňovala touhu, kdyby nebyla stálá. Čím více jsou totiž milována nějaká vlastněná dobra, tím více soužení z nich vzniká, když se obáváme jejich ztráty. Proto také podle Aristotela není možné posoudit, zdali je chameleon šťastný, když mění barvu svého vzhledu. [12] Ale blaženost musí být bez proměny, což ovšem není v tomto životě možné, neboť vnější věci i lidská těla jsou podrobena zkáze, a jak můžeme říci na základě zkušenosti: v tomto životě není stálosti. Jb 14, 2: „Nic si nezachová stejnou podobu.“ [13] Př 14, 13: „Radost končívá v žalu.“

Kdyby se tedy někdo žalmisty zeptal, kde by mohla být pravá trvalost blaženosti, odpověděl by: „Blažení, kteří bydlí ve tvém domě, Pane.“

Ad 2) Mylné názory ohledně délky blaženosti

Ohledně délky blaženosti někteří upadli v omyl, když tvrdili, že duše získají blaženost až oddělené od těla – budou blažené až poté, co po uběhnutí mnoha let odloží tělo a zbaví se útrap přítomného života. A to je Platónův omyl a také jeho následníků (do něhož upadl i Origenés). K tomu je nutné pochopit, co říká Mdr 2,22: „nevěří v odplatu čistých duší.“ Mt 25, 46: „A oni odejdou do věčného trápení, a spravedliví do věčného života.“ [14]

Nepřijatelnost tohoto názoru je zřejmá ze tří důvodů:

a) Nejprve proto, že je proti přirozené touze. Pro jakoukoli věc je totiž přirozené, že má snaživost [15] o to, aby se uchovala v bytí a ve své dokonalosti. Ale věci, jež postrádají rozum, nemohou dosáhnout k obecnému ani jejich snaživost nemůže směřovat k tomu, aby zachovaly svou dokonalost jinde než zde. Avšak bytosti rozumové přirozenosti přirozeně touží po tom, aby byla jejich dokonalost zachována v každém čase. A tak by tedy tato touha nebyla naplněna, kdyby duše nemohla získat nepřetržitou blaženost a kdyby pravá blaženost neexistovala (jestliže se popírá předvídání budoucích ztrát nebo zisků). Právě z této přirozené touhy říká apoštol v 2 Kor 5, 2: „Proto sténáme v tomto stavu s vroucí touhou obléci si naše obydlí nebeské.“

b) Za druhé je tento názor proti dokonalosti milosti. Pro jakoukoli věc, která zcela naplnila svou dokonalost, totiž platí, že v ní beze změny setrvává. První látka nezůstává trvale pod formou vzduchu, protože taková forma zcela nenaplňuje schopnost látky v sobě něco pojmout. [16] Intelekt přece setrvává beze změny, aby mohl přitakávat prvním principům, a protože jsou jimi možnosti intelektu zcela naplněny, a tak těmto principům beze změny přitakává. [17] A tak je tedy blažená duše zcela naplněna blažeností, jinak by nemohlo jít o dokonalé dobro, jak se píše v Žl 16, 11: „před tvou tváří plnost radosti“ a tak dále. A z tohoto důvodu zde následuje: „věčné slasti ve tvé pravici“. [18] A proto se též s takovou plností milosti pojí její nepřetržitost, jak říká Zj 3,12: „Vítěze učiním sloupem v Chrámě svého Boha: už z něho nikdy nevyjde.“

c) Za třetí je tento názor proti řádu Božské spravedlnosti - neboť člověk láskou přilne k Bohu s úmyslem nikdy se od něho neodvrátit. Řím 8, 35: „Kdo nás odloučí od Kristovy lásky?“ A tak by se láska nemohla zcela ukojit, kdyby se její zakoušení mohlo kdykoli odstranit. A proto se píše v Jan 6, 37: „toho, kdo ke mně přichází, nevyvrhnu ven.“

Kdyby se tedy někdo žalmisty zeptal na tento názor (ohledně délky blaženosti), odpověděl by: „chválí tě bez ustání.“ [19]

Ad 3) Mylné názory ohledně zaměstnání neboli činnosti blažených.

Ohledně zaměstnání neboli činnosti blažených upadli v omyl Židé a Saracéni, kteří za blažené lidi považují ty, kteří zakoušejí rozličné požitky [20] , pití a spojení se ženami. Což je zavrženo v Mt 22, 30: „Při vzkříšení se nikdo nežení ani nevdává“ a tak dále.

a) Tento názor je tedy správně zavržen, vždyť se staví proti výsadě lidí - kdyby se totiž blaženost týkala požívání jídel nebo rozkoší, což nacházíme také u jiných živočichů, pak by musela existovat nejen blaženost člověka, ale také živočichů. Avšak blaženost je přece výsadou lidí, kteří jsou mezi nižšími stvořeními jediní schopní přijmout blaženost. Žl 36, 7: „Člověku i dobytku pomáháš, Pane,“ [21] to jest spása těla, „a tak Adamovi synové mají útočiště ve stínu tvých křídel.“ [22]

b) Za druhé je tento názor proti radosti, pokud jde o její přirozenost. Neboť vyšší přirozenost nemůže být blažená prostřednictvím nižší přirozenosti. [23] Kdyby totiž blaženost člověka spočívala v jídle, pak byl člověk blahoslavený za všechny pokrmy, které snědl, a tím by se stal více hodným úcty - avšak člověk je postaven nade všechny nižší přirozenosti. Žl 8,7: „Všechno jsi mu k nohám položil.“ A tak dále.

c) Za třetí je tento názor proti úsilí o ctnost. Spočívá totiž v tom, že se člověk odvrací od rozkoší. A proto se všechny ctnosti - jako střídmost, uměřenost a další podobné [24] , označují jako krotící rozkoše, na rozdíl od ctností týkajících se píle a překonávání těžkostí, jako jsou statečnost, velkodušnost a další podobné. Kdyby však lidská blaženost spočívala v tělesných rozkoších, ctnost, která je cesta k blaženosti, by neodvracela od rozkoší, což je v souladu s těmi, o nichž hovoří Fil 3,19: „Za boha mají své břicho.“ [25]

Kdyby se tedy někdo žalmisty zeptal, co je zaměstnáním neboli činností blažených, odpověděl by: „chválí tě.“

Část třetí

Zbývá tedy ukázat, jakým způsobem lze takové blaženosti dosáhnout. Musí se však vědět, že existuje trojí blaženost:

(1) První je světská, jež spočívá ve vlastnění a užívání věcí tohoto světa. Žl 144, 15: „Šťastný lid, jemuž se takto daří.“ [26]

Tato první blaženost spočívá (a) v poctách, (b) v bohatství a (c) v požitcích, o čemž se píše v 1 Jan 2, 16: „všechno, co je ve světě - tělesná žádostivost.“ A tak dále. K poctě se přidává také důstojnost a pověst a tyto tři do sebe zahrnují oněch pět věcí, ze kterých se podle Boethia skládá pozemské štěstí. [27]

(a) Ctižádostiví lidé pak touží získat důstojnost svou nadutostí a svým majetkem, jak to popisuje Kaz 10, 19: „Peníze mají odpověď na všechno.“ A Př 19, 6: „Mnozí do očí lichotí velkodušnému muži.“ [28]

Pán však učil, abychom důstojnost získali opačnou cestou, tj. skrze chudobu a pokoru, protože jak se píše v Lk 1, 52: „Svrhl mocné z jejich trůnů.“ a tak dále, a jak se píše v Mt 5, 2: „blahoslavení chudí v duchu“ a tak dále. [29] Království je tedy dáno, neboť je hodnotou nade všemi cennými věcmi. [30] A tato blaženost především náleží Kristu, který nám sám (po vzácných praotcích) tuto blaženost jako první zvěstoval a vyučoval o ní. 2 Kor 8, 9: „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista.“ Mt 19, 21: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co máš“ a tak dále.

(b) Bohatství pak touží lidé tohoto světa získat často tím, že vedou hádky, války nebo aspoň soudní pře. Jak 4, 2: „Tak bojujete a válčíte.“

Pán však učil opačné cestě, tedy vlídnosti, díky níž člověk nikoho nepodněcuje ke vzteku ani se sám nerozčiluje. Proto nepřekvapuje, že se v Př 3, 34 říká: „Vlídným bude dáno království. [31] A také řekl: „Blahoslavení tiší“ a tak dále. [32] A tato blaženost se ukazuje na mučednících, kteří se na své pronásledovatele nehněvali, ale ještě více se za ně modlili. 1 Kor 4, 12: „Urážejí nás, a my žehnáme.“ A tak dále. A tak se o nich tedy říká: „Nezní žádné reptání nebo nářek.“ [33]

(c) Požitky pak touží lidé získat rozličnými prostředky, jak uvádí Jb 21, 12: „Zpívají s bubínky.“

Pán však učil cestě opačné, neboť se říká: „Blahoslavení, kteří pláčou.“ [34] A tak dále. A o tom se také hovoří v Tob 2, 6: „Po nářcích a pláči“ a tak dále. [35] A tato blaženost se ukazuje na vyznavačích, kteří prožívali svůj přítomný život v mnohých slzách a v pláči. Jak uvádí Tren 1, 22: „Neboť mnohé jsou naše slzy.“ [36]

(2) Druhá blaženost je občanská a spočívá v tom, že někdo prostřednictvím uvážlivosti dobře ovládá své jednání. [37] Ale její nejvyšší uplatnění může být tehdy, když někdo takto ovládá nejen sám sebe, ale také vládne obci nebo království. A tak se tato blaženost ukazuje především na králích a vládcích. O tom je řečeno v Jb 29, 11: „Když mě slyšeli, blahopřáli mi.“ [38] Musí se však vědět, že existuje rozdíl mezi králem a tyranem, neboť král chce pod svou vládou vést lid k dobru, a proto se tento králův úmysl nevzdaluje od řádu Moudrosti. Př 8, 15: „Mnou kralují králové.“ [39] Ale tyran se hodlá svým rozhodnutím vzdálit od řádu Božské Moudrosti, když dává přednost své touze před společností, tedy aby dosáhl čehokoli, co touží od někoho získat jako kořist nebo nespravedlivý lup. Jak uvádí Př 28, 15: „Řvoucí lev, medvěd, jenž skáče, je ničemný vládce nad slabým lidem.“

Ale Pán učil, abychom dosáhli blaženosti opačnou cestou, to jest prostřednictvím spravedlnosti, jak řekl: „Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti“ A tak dále. [40] A to je, o čem hovoří Př 13, 25: „Spravedlivý jí a nasytí se.“ A tato blaženost se ukazuje na praotcích, kteří měli největší touhu a žíznili po dokonalé Kristově spravedlnosti. Iz 64, 1: „Ach! Kdybys tak roztrhl nebesa a sestoupil.“ A tak dále. [41]

Za druhé tyran usiluje dosáhnout toho, aby nebyl potrestán za zla, která spáchal, a proto se dopouští krutosti, aby se ho kvůli ní všichni obávali a aby se mu nikdo nepostavil. O takových hovoří Žl 79, 2: „Předhodili mrtvoly tvých služebníků jako pastvu nebeským ptákům.“

Ale Pán učil opačné cestě, cestě milosrdenství, když říkal: „blahoslavení milosrdní“ a tak dále. [42] Mt 6, 15: „Ale neodpustíte-li lidem“ a tak dále. Tato blaženost se ukazuje na andělech, kteří jsou k nám tak milosrdní (byť postrádají vášně) a pomáhají nám v našich útrapách. Iz 33, 7: „Poslové pokoje hořce pláčí.“ [43]

(3) Třetí blaženost je kontemplativní, jež patří těm, kteří se namáhají, aby dosáhli pravdy, především božské. Sir 14, 20: „Blažený muž, jenž přemítá o moudrosti.“ [44] K této blaženosti filosofů mohou dojít jen ti, kteří toužili po dvojím: tedy po tom, (a) aby poznali pravdu a (b) dosáhli autority. [45]

(a) Poznat pravdu nelze bez cvičení ve studiu. Ale Bůh učí kratší cestě, a to prostřednictvím čistoty srdce, když říká: „blahoslavení čistého srdce“ a tak dále. Mdr 1, 4: „Moudrost nevchází do zlovolné duše, nepřebývá v těle poplatném hříchu.“ A tak dále. A tato blaženost se ukazuje obzvlášť na pannách a panicích, kteří si uchovali čisté mysli a neporušená těla.

(b) Autority chtěli filosofové dosáhnout diskutováním o sporných otázkách. Ale: jak se říká v 1 Kor 11, 16: „Líbí-li se někomu hašteření.“ [46] A proto Pán učil, abychom k Božské autoritě docházeli prostřednictvím pokoje, tak jako člověk, jenž pro jiné lidi představuje autoritu - podle toho, co bylo v Ex 7, 1 řečeno Mojžíšovi: „Hleď, učinil jsem z tebe pro faraona boha.“ A proto je řečeno: „Blahoslavení tvůrci pokoje“ a tak dále. [47] A tato blaženost se ukazuje obzvlášť na apoštolech, o nichž se píše v 2 Kor 5, 19: „Vložil do nás slovo smíření.“ A tak dále. [48]

Řekl však také: „Blahoslavení pronásledovaní“ a tak dále. [49] Tím ale nezavedl jinou blaženost, ale upevnil tak příklad, nebyl totiž věrný jen v chudobě, ve vlídnosti a v jiných ctnostech, ale též v pronásledování od těch, kteří ho zahubili.

Všechny příklady odměn jsou shrnuty ve větě, která říká: „Takovým patří Boží království.“ [50] A tedy musí být pochopeno, co znamenají vyjádření jako „takovým bude patřit země“ a jiná podobná. [51] Blaženost svatých obsahuje totiž něco z předchozích blažeností. Vše, co u svatých najdeme, je hodno chvály.

(1) Tato blaženost totiž z blaženosti světské obdržela nadbytek vlastnictví, jak se říká: „Blažení, kteří bydlí ve tvém domě.“ A to je dům slávy, o kterém píše Žl 27, 4: „Jedno od Jahva žádám“ a tak dále. [52] V tomto domě se bude nacházet vše, po čem toužíme. Žl 65, 5: „Nasyťme se dobrem tvého domu.“ Zj 5, 10: „Učinil jsi z nich pro našeho Boha královské kněžstvo.“ [53] Bude zde dostatek bohatství pro přítomné. Žl 112, 3: „Hojnost a blahobyt v jeho domě.“ [54] Bude zde potěšení, jež obnoví celého člověka. Žl 36, 9: „Opájejí se tukem tvého domu.“

(2) Tato blaženost z blaženosti občanské obdržela trvalost, neboť správce obce vždy usiluje o to, aby se dobro jeho obce trvale uchovávalo, jak je řečeno: „na věky věků.“ Tato trvalost pak spočívá na trojím:

a) Za prvé na sdílení dobrých věcí: Žl 17, 15: „Při probuzení se nasytím tvým obrazem.“ [55]

b) Za druhé na odstraňování přesycenosti, protože je sice správné být nasycen, ale přesto musí zůstávat touha. Sir 24, 21: „Kdo mě jedí, budou ještě po mně lačnět.“ [56] A tak dále.

c) Za třetí na osvobození od zlých a bídných věcí. Zj 7, 16: „Už nikdy nebudou trpět hladem ani žízní.“ A tak dále.

(3) Tato blaženost má z kontemplativní blaženosti setkání s božskými věcmi, protože kontemplativní blaženost spočívá především v kontemplaci. A proto se říká: „Budou tě chválit,“ [57] neboť uvidí Boha bezprostředně a jasně. 1 Kor 13, 12: „Neboť nyní vidíme jako v zrcadle,“ a tak dále. Budou Boha neustále milovat jako synové, vždyť v řečtině je slovo syn odvozeno od slova milovat. [58] 1 Jan 3, 1: „Vizte, jakou lásku nám projevil Otec: máme být nazýváni Božími dětmi. A my jimi jsme!“, a tak budou dobří synové ctít Boha tím, že ho budou chválit. Iz 35, 10: „Radost a veselí je budou provázet“ a tak dále.

Dává nám tedy tento žalm pochopit, že to, co je chváleno, je zároveň také poznáno a milováno. Jak uvádí Augustin v 20. kapitole O obci Boží: „Tento úkol, tento cit, tento skutek je pro všechny společný stejně jako život věčný.“ [59] A k tomu nás přivádí Syn.